“New age koncepty zničily Buddhovo učení více, než kulturní revoluce.”
- Dzongsar Khyentse rinpočhe
Na západě se velmi daří názoru, že zen “vlastně ani není tak docela buddhismus”… Ono se vskutku není čemu divit, vzhledem k tomu, že když se nějakého západního praktikujícího zenu zeptáte, “co je to zen”, možná vám (po vzoru dávných učitelů) odpoví nějakou podobnou otázkou, či na vás vyhrkne něco zcela nesouvisejícího. Tyto způsoby sice se zenovou tradicí a jejím učením souvisí a používají se jako nástroj “vytržení” žáka z jeho stereotypního a nesamostatného konceptuálního myšlení, avšak v tomto případě často udělají pravý opak a člověku, který se z upřímného zájmu ptá, způsobí spíše zmatení. Nutno také podotknout, že v těchto případech ona “záhadná odpověď” slouží často spíše jako demonstrace ega tázaného, než jako snaha tazateli ozřejmit povahu zenu.
Buddha Šákyamuni (princ Sidharta Gótama) nikdy nešířil náboženství, askezi, oddávání se “spirituálním zážitkům”, ani se nesnažil sama sebe učinit modlou, právě naopak. Poté, co po svém mnohaletém a vyčerpávajícím hledání smyslu života a pravé povahy reality, plném askeze a oddávání se bohům, došel k zjištění, že tímto způsobem svého cíle nedojde, nasytil se a - usedl pod strom. Je opravdu fascinujíci, jak se z této poslední části, která je, nutno podotknout, ta snad úplně nejnepodstatnější z celého jeho příběhu, stalo něco jako “trademark” buddhismu, informace, kterou zná úplně každý. Tohle a pojem nirvána, který sice každý “zná”, ale málokdo mu rozumí. Ve zkratce řečeno, nir= zápor; vána= les. Nirvána v principu znamená planina, místo, kde nejsou stromy, které symbolizují překážky v naší mysli, neboli rušivé emoce, vyvstávající z nevědomosti a strachu. Dosažení nirvány tudíž znamená plné ovládnutí svých rušivých emocí a zbavení se nevědomosti, ze které pocházejí. Vzhledem k tomuto faktu, populárními pojmy, jako třeba “nejvyšší blaženost”, atd, mohou býti (pro neznalého) velmi zavádějící a vzbuzující dojem nějakého ultimátního “tripu” (což je pravý opak smyslu čehokoli, co Buddha Šákyamuni učil). Na druhou stranu, co se této terminologie týče, dovedu si představit, že absolutní ovládnutí rušivých emocí a zbavení se nevědomosti nejspíše nebude úplně špatný pocit.
Když Buddha Šákyamuni ukončil asketickou část své pouti za “nejvyšší moudrostí”, traduje se, že usedl pod strom a celý týden zůstal bez jediného pohnutí v čisté intenzivní koncentraci, ve které došel zmiňovaného konečného prozření ze světa iluzí. Odtud pochází slovo buddha(= probuzený). Některé zdroje dokonce uvádí, že stupeň jeho koncentrace byl tak vysoký, že po celý týden ani jednou nemrkl. (Předpokládám, že tuto poslední část si opět zapamatují všichni. Nicméně, podotýkám, že cílem naší praxe není přestat mrkat, ani týden sedět bez hnutí, neboť netřeba nakládat náklad pro koně na poníka… Nebo-li snažit se, jak onehdy pravil Zdeněk Izer, o zápas “Real Madrid vs. 1. FC Blšany”.)
Poté co Buddha Šákyamuni dosáhl cíle své cesty, putoval sám po severní Indii, až se náhodou setkal se skupinou svých bývalých společníků, se kterými kdysi podstupoval tu nejtvrdší askezi. Ti se na něj nejspíš dívali s nedůvěrou k němu i k jeho novým zkušenostem, neboť v jejich očích byl ten, kdo odpadl a vzdal cestu k oné “nejvyšší moudrosti”. Až posléze ti, kteří si uvědomili opravdovou hloubku jeho vhledu, ho začali brát vážně a stali se jeho prvními žáky a říká se, že ho posléze přemluvili, aby svoji moudrost začal učit širokou veřejnost, čehož se velmi zdráhal.
Dle jeho učení, nejen, že jsme si všichni lidé rovni, ale spolu se všemi vnímajícími bytostmi zakoušíme utrpení, kterého se toužíme zbavit. Díky naší nevědomosti se nám to však nedaří, neboť nechápeme pravou podstatu a příčinu utrpení, která je pro jeho ukončení třeba (například, jako dítě s bolestí v krku. Ač se chce bolesti zbavit, jí zmrzlinu dál a dál. Na druhou stranu, my dospělí tak pošetilí přeci nejsme, takže když nás ze špatné pozice u počítace nebo z alkoholu, atd. bolí hlava, vezmeme si raději brufen, než abychom se zamysleli, co děláme špatně. A i když se zamyslíme a problém lokalizujeme, neuděláme s ním většinou stejně nic, protože máme pocit, že jeho řešení by příliš ohrozilo naše iluzorní “pohodlí”). Právě toto je ta věc, která se zde myslí pod pojmem nevědomost. Většina z nás nejspíše chápe nevědomost jako neznalost, což je její pouhou povrchní úrovní. Naše stereotypní (ne)logické myšlení se většinou vztahuje jen na to “nejbližší a očividné”. A i když chápeme, že věci a fenomény mají mnohem komplexnější příčiny a následky, z čisté “pohodlnosti” je ignorujeme (nevědomost= ignorance). Když se na nás někdo rozčílí, spustí se v nás celá řada vskutku pozoruhodných mechanismů, z nichž většinou žádný nás však nevede k uvědomění si, že onen zmíněný je také pod kontrolou rušivých emocí a stejně jako my, se jen snaží sám se vyhnout utrpení, tím, že si chrání své vlastní ego. Ten, kdo tohle doopravdy chápe, se nikdy nezúčastní jakéhokoli podobného konfliktu. Toto je docela dobrý příklad, jak nastínit význam pojmu nirvána. Jsme-li klidní, najedení, máme-li střechu nad hlavou a nic nás netrápí, není pro většinu z nás velikým problémem výše zmíněné pochopit a přijmout, vždyť vskutku, na intelektuální úrovni se nejedná o nic náročného, či mystického. Nemáme-li moc zakořeněných neuróz (což však dnes často máme), není pro nás velikým problémem v takto ideálních podmínkách zažít pocit klidu, vyrovnanosti a svobody. Jenže problém nastatne, když ideální podmínky zmizí, třeba když se nás někdo něčím dotkne, či udělá něco, co se nám nelíbí. Zatímco jsme si doposud mysleli, že jsme dávno na prázdné pasece, pouze jsme chodili a kličkovali po lese, s krátkodobou iluzí klidu a svobody, kdežto teď je naše ego opět zaplaveno a opilé emocemi a my vrážíme do stromů na každém kroku. Přesně proto je dosáhnout té příslovečné mýtiny tak obtížné a vyžaduje to kontinuální a persistentní úsilí, neboť tyto příslovečné stromy nestačí jen pokácet, ale je nutno je vykopat i s kořeny, jinak za čas zase dorostou. A i když se nám podaří je vykopat i s kořeny, musíme je definitivně zničit a odstranit, jelikož pokud je necháme povalovat, budeme o ně nadále zakopávat, dále pokud je úplně neodstraníme, jejich semínka se opět uchytí v zemi a náš problém je zpět. Proto je třeba držet se tzv. cesty, založené na morálních a etických principech, která zaručí, že náš les znovu nevyroste. Toť princip tzv. Čtyřech vznešených pravd, jmenovitě Pravdy o strasti,Pravdy o původu strasti,Pravdy o ukončení strasti a Pravdy o cestě, které jsou absolutním jádrem Buddhova učení.
Buddha Šákyamuni nebyl mystikem, ani se nesnažil své posluchače ohromit tajemnými výrazy, proroctvím, či dech-beroucími triky a nikdy nikoho nenabádal, aby ho slepě následoval, či nenabízel slib spasení výměnou za víru a modlitby. Učil v hovorovém jazyce Pálí, kterému každý rozuměl a používal jednoduché a snadno vysvětlitelné výrazy. Jeho učení se nazývá nikoli buddhismus, ale dharma(pálí: dhamma), což znamená buďto jev, nebo v tomto případě spíše, proměna (špatných emocí či okolností v dobré, atd.). Nejhlavnějším aspektem jeho učení je osvobodit se od utrpení a nevědomosti, což může člověk pouze a jen vlastní silou a spoléhání se či přenášení odpověnosti na jakoukoli, byť sebebožštější bytost, mu v tom nemůže nijak pomoci. Ani ten nejlepší učitel nemůže pro člověka udělat víc, než mu ukázat cestu a je jen a jen na nás, abychom rozvíjeli svůj vlastní potenciál a jednoho dne se dostat do konečného cíle. Ze všeho nejhlavněji si však uvědomoval rozdílné potenciály rozličných lidí, neboť ne každý je schopen dohlédnout za hranice svého pole, na kterém mnohdy tráví celý život. Proto vždy učil to, co jeho aktuálním posluchačům bylo největším přínosem.
Po jeho smrti zůstalo cca 84,000 zápisů jeho konkrétních učení, které se nazývají sutry. Z nich se jako první zformovala tzv. “Tradice Pálí” (nebo také Théravada). Následně, po několika stoletích, se na akademické půdě university v Nálandě v indickém státě Bihár, kde učenci, jako byli Nágardžuna, Šántarakšita, Assánga, Čandrakírti, Šántidéva a další, vědeckým způsobem zkoumali a analyzovali, za pomoci logiky, obsah a význam suter. Díky tomu, že Buddha Šákyamuni učil každého to, co pro něj bylo v tu chvíli nejpřínosnější, objevují se napříč jeho učeními zdánlivé nesrovnalosti a kontradikce. Právě proto bylo jejich cílem vytvořit koherentní kánon, který obsahuje ten nejzásadnější smysl celého Buddhova učení. Neboť byli vědci a akademici, jejich práce a komentáře jsou psané v jazyce učenců - Sánskrtu. Proto se také této později-vzniklé tradici, téže přezdívané Máháyana, říká “Tradice Sánskrtu” (případně “Tradice Nálandy”). Nutno podotknout, že v žádném případě nebylo jejich cílem, či úmyslem, vytvořit novou tradici, nebo dokonce přetransformovat Buddhovo učení. Jejich jediným a zásadním cílem bylo jej dopodrobna prozkoumat a systematizovat za účelem jeho co nejhlubšího a nejcelistvějšího pochopení. Jednoduše řečeno, iniciálním impulsem, který odstartoval tuto epochu, byla pro Nágardžunu tzv. Sutra srdce (skrt: Máhá pradžnyá párámitá hridáya sutra, neboli Učení velikého transcendentálního vhledu srdce/mysli), která se podrobně věnuje důsledkům obsahu Čtyřech vznešených pravd, zejména pak té druhé, jejíž hlavní implikací je tzv. Učení o závislém vznikání, na zakladě čehož formuloval systém, nazvaný Střední cesta (skrt: Madhyamaka).
Právě tato linie se posléze v 8. století n.l. dostala do Tibetu, kde se dochovala dodnes a paradoxně se, částečně díky čínské okupaci, opět vrátila do Indie, kde předtím podlehla nejen arabským nájezdníkům, kteří ve 12. století zničili universitu i knihovnu v Nálandě (která byla ve své době největší na světě), ale i horkému a vlhkému indickému podnebí, které papíru vskutku nesvědčí. A tak se de facto kompletní Sánskrtská tradice buddhismu zachovala ve velice detailních překladech v tibetštině, kde se dále rozvíjela o nesčetnou řadu prací a komentářů.
Tradice zenu, svým principem, vychází ze Sutry srdce, a tedy se řadí k máháyanové tradici. Z Indie se posléze rozšířila hlavně do Číny, Koreje a do Japonska. Ve své metodice následuje příklad onoho posledního týdne cesty Buddhy Šákyamuniho (pod stromem, že ano), tedy čisté jednobodové koncentrace (skrt: šamatha), v kombinaci s analytickou meditací (skrt: vipášana). Právě jakožto upomínka na onen intenzivní týden, po kterém Buddha Šákyamuni dospěl k prozření, se v zenových klášterech, vždy jednou za měsíc, provozuje téže týden intenzivní soustředění (摂心 jap: sesšin), při kterém se mniši věnují meditační praxi téměř nepřetržitě.
Dalo by se říci, že pro člověka ze západu je studium Buddhova učení, ve světle výše zmíněných faktů, v mnohém jednodušší a přímější, neboť nevyrostl ve složité pavučině kultů a pověr laického folkloru, kterému se pochopitelně ani buddhismus za posledních 2,500 let nevyhl, čímž má o to lehčí práci s oddělováním lidových představ od skutečného Buddhova učení. Nicméně, i toto je však dvojsečná zbraň. Buddhovo učení se na západě masivně rozšířilo převážně v dobách hippies, takže místo v kontextu tradičních lidových pověr, často přecházelo do povědomí lídí v omamném oblaku esoterických a psychedelických fantazií tehdejších květinových dětí, stejně jako zásluhou chytrých obchodníků, využívající neznalost lidí pro své osobní záměry. Příkladem může být tzv. léčení hraním na “tibetské zpívající mísy”, což je fenomén, kterého se v tibetských tradicích nedopátráte. Další je třeba notoricky známá jóga tzv. ”Pěti Tibeťanů”, která pochází z Indie, tento název jí však dělá zajímavější a přitažlivější. Jako poslední uvedu příklad tzv. “tantrických masáží” a podobných sexuálních praktik, často spojovaných s buddhismem, což je, hodně slušně řečeno, absolutní bullshit. V tomto bodě je snad nad slunce jasné, že oddávání se tělesným touhám a vzrušení souvisí s Buddhovým učením, asi jako ryba souvisí s lyžemi. Všeobecná neznalost a nevědomost veřejnosti logicky často vede k masivnímu zneužívání a trapnosti. Příkladem tohoto může být záchodové prkénko s vyobrazením buddhy a snad jakousi hláškou o “harmonii v každém okamžiku”… Vskutku by mě zajímalo, jaká by byla reakce veřejnosti, kdyby na stejném místě místo buddhy byl třeba Ježíš, či Mohammed… Čímž dávám k úvaze vytvoření občanské iniciativy Neserte na buddhy.
Bylo by však nespravedlivé zakončit tuto myšlenku takto, protože přeze všechny obtíže se Buddhovo učení úspěšně rozšířilo a zachovalo ve své původní podobě, hlavně díky bezbřehému úsilí a vytrvalosti J.S. 14. Dalailamy a obrovského počtu vynikajících učitelů a učenců, jako byli, či jsou například Dilgo Khyentse rinpoče, Trungpa rinpoče, Düdžom rinpoče, J.E. Tenzin Namdak rinpoče, J.S. 33. Menri trinzin rinpoče, Namkhai Norbu rinpoče, Mindrölling thričen a Džetsün Khandro rinpoče, lama Zopa rinpoče, khandroma Tenzin Palmo, Sawaki róši, Suzuki róši, Šibayama róši, mistr Seung Sahn, a tak dále. V Théravadové tradici vzpomenu třeba na adžána Ča, adžána Sudžívu, adžána Sumedo, a mnoho dalších, kteří, i přes těžké problémy a komplikace, znovu a znovu usilovali a usilují o to, aby Buddhovo učení nadále bylo přínosem pro co největší množství vnímajících bytostí. Stejně jako další desítky a stovky učitelů a mistrů z nesčetných tradic či veliké množství universit a dharmových center po celém světě, jejichž akademici a praktikující se neúnavně zasazují o to, aby se teoretická i praktická část Buddhova učení ještě dlouho zachovala.